Jen těžko se hledají slova pro nesnesitelné pocity z každodenního uvědomování si, že už svojí nejmilovanější holčičku Vikušku nikdy neuvidím, neobejmu, nepolíbím.... 18. září mi mojí Vukušku osud surově a nečekaně vzal. Tolik to bolí a slzy se stále derou do očí. Nikdy, nikdy se s její smrtí nesmířím.
Děkuji Ti miláčku, Vikuško moje za každý den, za každou hodinu našeho štěstí. Vždycky jsem říkala, že jsi božské stvoření, už tady na zemi jsi byla andělem. Říká se, že když ztratíme nám velmi blízkou bytost se kterou jsme měli silné pouto, a je jedno jestli jde o člověka nebo zvíře, tak se jeho duše vrátí tam, kde jí bylo dobře. Věřím, že se jednou vrátíš, poznám tě......moc, strašně moc mi chybíš