Pro mě bylo toto loučení velmi emotivní, přeci jen tři měsíce byla dlouhá doba, na to aby se mi tento miloučký špunt vloudil do srdíčka. I pro Marlina to lehké nebylo, neboť mezi ním a mojí Dorotkou vzniklo silné sourozenecké pouto. Pro můj klid, však v podvečer přišly dobré zprávy od Alex, že Marlin vše zvládá s nadhledem, je veselý a pochopil, že nebude sám.
Tento štěněcí příběh, který jsem měla možnost zažít byl v mnohém jiný. Samozřejmě, že všechna štěňátka jsou v podstatě stejná, hravá i zlobivá, ale lucerňáčci mě často svým chováním překvapovali. Nikdy jsem například u nich nezažila, že by v ohrádce kňučeli pokud tam museli být, vlastně jsem je ani neslyšela štěkat a jako jedinná štěňátka jsem je v pozdějším věku mohla nechat dovádět s dospěláky na velké zahradě. Lucerňáčci mají velmi dobře nastavené smečkové instinkty, takže nikdy nedošlo k nedorozumění mezi nimi a staršími. Toho jsem si všimla i u Bettynky a Bastiena, když jsem si je přivezla.
Bylo to nezapomunutelné štěněcí období. Jsem nesmírně šťastná, že jsem si mohla nechat Dorotku, a že Marlin, Manfred, Muriel a Michelle dají možnost poznat svým báječným páníčkům jaký skvělý parťák je lucernský honič.
Mějte se krásně, štěstí ať se vám lepí na packy a pište domů.