Včera se na svojí cestu do nového domova vydal náš kouzelný Marlin. Jak už jsem psala, odjel do Německa za svojí švyckou kamarádkou Ivou a stejně jako ona se bude věnovat mantrailingu na profesionální úrovni.
Pro mě bylo toto loučení velmi emotivní, přeci jen tři měsíce byla dlouhá doba, na to aby se mi tento miloučký špunt vloudil do srdíčka. I pro Marlina to lehké nebylo, neboť mezi ním a mojí Dorotkou vzniklo silné sourozenecké pouto. Pro můj klid, však v podvečer přišly dobré zprávy od Alex, že Marlin vše zvládá s nadhledem, je veselý a pochopil, že nebude sám. 
Tento štěněcí příběh, který jsem měla možnost zažít byl v mnohém jiný. Samozřejmě, že všechna štěňátka jsou v podstatě stejná, hravá i zlobivá, ale lucerňáčci mě často svým chováním překvapovali. Nikdy jsem například u nich nezažila, že by v ohrádce kňučeli pokud tam museli být, vlastně jsem je ani neslyšela štěkat a jako jedinná štěňátka jsem je v pozdějším věku mohla nechat dovádět s dospěláky na velké zahradě. Lucerňáčci mají velmi dobře nastavené smečkové instinkty, takže nikdy nedošlo k nedorozumění mezi nimi a staršími. Toho jsem si všimla i u Bettynky a Bastiena, když jsem si je přivezla.
Bylo to nezapomunutelné štěněcí období. Jsem nesmírně šťastná, že jsem si mohla nechat Dorotku, a že Marlin, Manfred, Muriel a Michelle dají možnost poznat svým báječným páníčkům jaký skvělý parťák je lucernský honič.